Dnes, když si na to  teplé srpnové pozdní odpoledne vzpomenu, v hlavě slyším píseň Waldemara Matušky  –  Krysař.  Bylo jich víc, ale právě ta, kterou  krásné představení koní a jejich jezců začínalo, mi  tento večer připomíná ze všech nejvíce.  Končící letní den s jasnou oblohou, rozlehlé  pastviny, lesy, klid, pohoda  a skupina nadšených koňáků, kteří dokázali připravit velmi zajímavé představení pro své přátele, kamarády, rodiny, ale i sousedy z okolí. To jsem si nemohl nechat ujít. A stálo to za to

Začátek naplánovaný na počínající soumrak nebyl náhodný. V představení hrál významnou roli oheň a aby mohl dostatečně vyniknout a dodat příběhu  onu patřičnou atmosféru, muselo být slunce již za kopcem.  Písně, ale i samotná hudba, v které dominovala hlavně  flétna, ale i  píšťaly, loutna nebo zvony, v sobě nesla  pozvolna  krásně zabarveným  hlasem Marie Šípkové  vyprávěný příběh.  Možnosti  fotografií mají svá omezení, ale i přesto se pokusím onu atmosféru loňského letního večera jimi aspoň trochu připomenout.  K tomu jsem ještě navíc získal onen text příběhu a hlavně souhlas s jeho uveřejněním přímo od Krysaře, tedy autora Ondry Krause. Ondro moc díky,  byli jste všichni moc fajn, byla to paráda a jsem rád, že jsem se na vás přijel podívat. Stálo to za to!

…. Existují různé verze příběhu o Krysaři. Některé ho oslavují jako hrdinu, jiné jej nazývají špínou a lumpem. Nikdo ale přesně neví, kde je pravda. Jaká je skutečnost. My krysy si o něm vypravujeme takto: Krysař byl tajemný muž, co chodil po světě, aby jej očišťoval. Nejen od krys, jak se povídá, ale od hříchu jako takového vůbec. K tomu mu pomáhala kouzelná píšťala, která svazovala krysařovu duši se samotným ďáblem, kterému musel krysař sloužit. Ďáběl totiž vždy na nějakém místě zasel zrnko hříchu a když přišel ten správný čas, poslal Krysaře uklízet. My krysy jsme byly takovým předvojem, znamením a tak to šlo pořád dokola. Až jednou… Jedno nejmenované město se opět  utápělo v ďáblově hříchu. Dokonce  zde i ďábel sám obhlížel situaci, když v tom se zjevil Krysař s nabídkou očisty za nemalou odměnu ve zlatě. Starosta města, takový tučný zloprcek, Krysaři nevěřil a žádal o ukázku jeho magického umění. Krysař, s nástrojem pekel u pasu, se pouze pousmál. Předvedl svůj um nejprve na starostově krásné dceři Agnes a posléze i samotném starostovi. Ten se jeho moci tak zalekl, že odměnu bez okolků vyplatil a ujížděl pryč. Agnes však otálela a dlouze hleděla do těch temných očí tajemného muže. V Krysaři se v ten moment cosi pohnulo. Moc ďábla slábla. Ne však natolik a tak musel Krysař uposlechnout jeho rozkazů a celé město zavedl před bránu pekel, kde již pekelník v celé své kráse čekal  na další várku čerstvých duší. Jak už bylo řečeno, v Krysaři se cosi pohnulo a s Agnes za zády si připadal silnější než kdykoli předtím. Nemohl přece tu dívku nechat, aby prošla pekelnou bránou. Miloval ji. Postavil se tedy ďáblovi a vyzval jej. Boj to byl krutý a dlouhý. Chvílemi se dokonce zdálo, že má Krysař navrh. Nakonec ale padl. Vybojoval však svobodu své milované. Jejich duše se prý pak setkaly. Spojily se a zmizely společně v zaslíbené zemi Sedmihradské. A píšťala ? Zničily jsme ji, rozkousaly v naději, že se její moc vytratí. Ale ona se rozlétla světem. Možná, že se Vám vybaví několik lidí, dobrých i zlých, za nimiž kráčel dav. Pro které ostatní milovali, žili, za které bojovali a umírali. A možná, že se to děje i teď, v této době, právě v Tuto chvíli. Možná, že i dnes si sebou někteří nesou moc píšťaly.