12. května roku 2018 slavil Mukařov 700 let od svého založení. Oslavy, které byly velmi vydařené, přilákaly nejen mnoho místních, ale i velký počet sousedů z okolních obcí. A že se bylo na co koukat !  Již velmi brzo od zahájení bylo poznat, že si všichni ti, kteří se podíleli na přípravách a organizaci, museli pořádně máknout. A to nejenom měsíci  příprav, ale i celodenní sobotní službou. 

Jeden z hlavních bodů programu se odehrál přímo před obecním úřadem a pojednával  o zrození obce Mukařov. Legenda  se zmiňuje o knížecí  družině krále Vladislava, kde se ve 12. st na poli válečném vyznamenali vojíni  Ondřej, Kubjata, Hlaváč, Myška, Srba a Mukar. Jako odměnu za svoji chrabrost získali darem od samotného krále v lesích tzv. „manských údělů“.  Na takto získaných pozemcích založili vojíni své  dvorce a tím položili základy osad a v konečném důsledku obcí Ondřejov, Myšlín,  Srbín a Mukařov, tak jak je známe dnes. Pověst nám trochu kazí přilehlá obec Žernovka, která nezískala svůj název od úslužné   markytánky, ale od ručních mlýnských kamenů (žernovů) , které se zde  vyráběly z místní žuly.

Král Vladislav s družinou a s vojíny Mukarem a Srbou dorazil v odpoledních hodinách před obecní úřad, aby zde za hojné účasti diváků oba bojovníky veřejně pochválil za jejich zásluhy a nechal odhalit na jejich počest  vyřezávané sousoší od řezbáře Jana Švadlenky. Následovalo vystoupení dětského pěveckého sboru a došlo i na přátelský rozhovor krále Vladislava se starostou dnešního Mukařova.

Dav návštěvníků se následně postupně přesouval na farskou louku, kde vrcholily přípravy k největšímu bodu celých slavností. Cestou mezi stánky s občerstvením, keramikou, kovárnou, lákadly pro děti, ale i s možností ruční výroby svíček ze včelího vosku, měl každý také možnost si vlastnoručně vyrazit „stříbrnou“ minci jako památku na dnešní den. 

Následný program se nás chystal přesunout v čase do první poloviny 17. století. Z hlediska historie se jednalo o velmi dramatické období, které se velmi citelně dotklo nejenom zdejšího okolí. Mukařov v té době byl součástí panství Smiřických a ve spodní části louky byly postaveny kulisy  stavení spolu s dominantou – katolickým kostelem. Na druhé straně  se připravovalo 160  bojovníků z devatenácti souborů ze všech koutů naší země, aby následně sehráli historické  bitvy a seznámili přihlížející s chmurným osudem Mukařova z dob třicetileté války. Před tím, než se „zvedla opona“, probíhalo seznamování se zbraněmi té doby. K vidění byly černopraché předovky, kde jednoznačne dominovaly  doutnákové muškety s furketami, ale vzácně byly k zahlédnutí i křesadlové pistole.  Kdo měl zájem, mohl se i dozvědět, jak se tyto historické   zbraně obsluhovaly. Z chladných zbraní tu byly  píky, kordy, šavle či český tesák. Asi nejvíce ale zaujala děla. Po krátkém popisu obsluhy s jejich přesnými úkoly následovalo nabití a první seznamovací výstřely. Kdo se pohyboval moc blízko a neuposlechl rady ohledně zacpání si uší, už si je zakrýval, jen uviděl, jak obsluha pěchuje černý prach do hlavní.

Nastal čas naplno se vrhnout do neveselých časů, naštěstí již  dávno minulých. Bojovníci ve zbroji se začali postupně přemisťovat, z pódia začala hrát pomalá hudba a do toho všeho byl předčítán komentář  popisující, jak se jednotlivé události v čase odehrávaly.

První ukázka připomněla  8. listopad roku 1620, tedy neslavnou bitvu na Bílé hoře. Její následky se prozatím Mukařova a jeho okolí moc nedotkly, ale první část třicetileté hrůzy už běžela na plné obrátky. Na konci tohoto šílenství zůstaly  vypálené a vydrancované obce, hlad a bída. Následkům válečného běsnění podlehla v zemích Koruny České,  zhruba 1/3  veškerého obyvatelstva.

17. září roku 1631 po bitvě u Breitenfeldu z poraženého císařského vojska Švédy prchají dezertéři. Koncem roku 1631 už jsou k vidění v místních lesích. Jednotlivci, ale i skupiny hladových táhnou krajem a mnozí začínají  přepadávat, rabovat, znásilňovat i vraždit.  Jsou ale i tací, kteří chtějí opět začít žít normálním životem a nacházejí útočiště u místních v Mukařově. Znamenají sice další hladové krky, ale také navýšení obránců obce, zkušenosti s vedením boje, mají zbraně a i nějaké zásoby prachu a olova. Dostávají najíst, obléknou si civilní oděv, jsou jim ošetřeny rány a získávají útočiště před zimou. Obyvatelé obce vědí, že na to, aby měli šanci přežít tuto těžkou dobu, musí být schopní se bránit a držet při sobě.  Téměř 4 roky je relativní klid, pak ale přichází rok 1635 a vpád Švédů naplno do Čech. Od Prahy byli sice odraženi, ale mnoho bojů, které probíhaly, opět vyhnaly do lesů mnoho dezertérů, kteří bojují za své přežití a to za každou cenu. Navíc se okolím Mukařova začínají potloukat i marodéři. Vojací, kteří pro své skutečné nebo falešné zranění netáhli přímo s vojskem, ale potulovali  se v tlupách po okolí a mnozí z nich opět rabovali, loupili a vraždili. Život v Mukařově prozatím probíhal v rámci možností v poklidu. Ale ten už měl brzo zkončit. Bandy marodérů a dezertérů útočily. Boje to byly tvrdé, mnoho místních bylo pobito, ale nakonec se podařilo nad útočníky zvítězit. Ti, co přežili, dostali na vybranou. Buď zemřít  nebo se začlenit do života komunity.  Roku 1639 jsou Švédi zase  v Čechách. Praha opět jejich útoku odolala, ale velké střetnutí s císařským vojskem na sebe nenechává dlouho čekat. Mladí a zdraví vojáci v armádě se začínali stávat nedostatkovým zbožím.  Do bojů jsou  povoláváni žoldnéři. Protože byl hlad a bída, nebyla o ně zas tak velká nouze.  Při cestě za vojskem se ale spojovali do větších tlup a cestou si brali a dělali  vše, co chtěli.

Do Mukařova se donesly zvěsti o řádění Švédů v okolí. Lidi ukrývali skromné zásoby, budovali opevnění, připravovali se na obranu svých domovů. Netrvalo dlouho a Mukařov byl opět přepaden. Mukařovští čelili velkému počtu útočníků, ale proti zkušeným žoldnéřům neměli moc šancí. Nakonec byli všichni přeživší  obyvatelé obce pochytáni a čekali na smrt. Místnímu faráři se naštěstí podařilo  s útočníky dohodnout. Všechny cennosti musely  byly vydány, včetně zásob, ale životy místních  byly  pod příslibem pravidelné odměny ušetřeny. Žoldnéři zůstali. Obcházeli lesy a okolí, likvidovali skupinky dezertérů  a brali jim zbraně,  střelivo a vše, co mělo nějakou cenu. Učili místní technice boje, aby byla větší šance na obranu vesnice.

Roku 1645  následoval čtvrtý  vpád Švédů do Čech.  A opět se bohužel  Mukařov v hustých lesích  neschoval. Tentokrát se ale nejednalo jen  o vyhládlé  nebo špatně organizované,  málo vyzbrojené tlupy dezertérů, marodéřů či jednotlivých žoldáků. Na Mukařov mířila skupina dobře vyzbrojených Švédských vojáků. Netrvalo dlouho a zaútočili. Měli děla s kartáčovými střelami, byli vybaveni mušketami a navíc  dobře vycvičeni v boji. I tak se ale dařilo houževnatým vesničanům za pomoci svých velmi draze  „najatých obránců“  odolávat. Stále zde byla naděje, že se i tentokrát Mukařov ubrání. Pak ale přišla zrada. Švédský velitel nabídl mukařovským žoldákům větší odměnu než mohli dát místní a tím bylo rozhodnuto. Proti takové přesile už se nedalo zvítězit. Mukařov byl udolán, vypálen a všichni obyvatelé  povražděni. Zůstala jen spoušť, popel a na několik let nehostinné a neosídlené území. Podobný osud jako Mukařov v té době potkal i nedalekou hrnčířskou  obec Janovičky, ale i vzdálenější Aldašín, Bohumily, Cukmantl, Drbohlavy, Penčice a mnoho dalších o kterých dnes už ani nevíme.

Při sledování  bitevní vřavy, za poslechu dramatické hudby a pomalu čteného komentáře chvilkami člověk získával i dojem, že částečně nahlíží do minulosti. Zážitek posilovala i  hustá namodralá  mlha spalin síry a dřevěného uhlí se svým charakteristickým pachem, výstřely z děl i z mušket, ale také častý pláč malých dětí přihlížejích diváků. Skutečnost ale musela být mnohonásobně děsivější. Děkujme proto každý den, že jsme se narodili víc jak 400 let po této hrůze a máme tu výsadu, že můžeme žít v klidu a v naprostém dostatku. Ti, co tu žili před námi, takové štěstí neměli. Zároveň bychom si ale také měli uvědomovat, že to, že žijeme v 21. století, automaticky neznamená, že už se nemusíme zajímat o své bezpečí. I z této  dávné historie  máme možnost si vzít nejedno ponaučení.

Oslavy byly zakončeny živým koncertem Vaška Noida Bárty a následně ohňovou šou. Bylo to velmi pěkné odpoledne a ještě jednou velký dík všem, kteří se na přípravách a samotném vedení celé akce podíleli ! Současně moc děkuji za zapůjčení textového materiálu od organizátorů akce, popisující historický  průběh, z kterého jsem čerpal   informace a použil je zde v příspěvku!