Přiznám se, že by mě ještě nedávno nenapadlo, že se objektem mého zájmu před fotoaparátem  stanou palné zbraně. Fotím krásné ženy, naskytla se mi příležitost zvěčnit i nablýskaného  plechového veterána, tak proč si nepřidat do sbírky další téma, ve kterém také většina nás mužů nachází zalíbení :o)

Nebude se ale jednat o zbraně  na jednotný náboj, které známe dnes, ale uděláme si trochu výlet do minulosti. Výpravu do dob, kdy musel střelec  velice dobře mířit a důkladně si rozmyslet kdy stiskne spoušť, protože měl jen jednu nebo dvě rány a k nabití dalších potřeboval čas a  příznivé podmínky. Obojího se  na  válečném poli nebo lovu moc nedostávalo, tak nebyl  velký  prostor k chybám.  Zbraně doprovází člověka od samého počátku a umět je používat např. při obraně téměř vždy znamenalo zvýšit si šanci na přežití. Od kamene, klacku, přes nůž až k palné zbrani uběhlo mnoho času, ale to nejhlavnější stále zůstává. Vždy se vyplatilo se raději trochu bát a být  připraven, než se spoléhat na pomoc zvenčí a v krizové situaci se ocitnout bez možnosti si chránit život, zdraví i majetek. V minulosti bylo i povinností v některých zemích chodit ozbrojený a přirozeně umět zbraň používat, protože každý měl za povinnost v případě potřeby království chránit. Dnes bychom určitou podobnost mohli spatřovat ve Švýcarsku, ale i v některých zemích USA. V minulosti bylo samozdřejmé, že téměř každý muž uměl zacházet se svým revolverem a v domě na skobě mu visela puška. Jsem velmi rád, že žiji v zemi, která má  rozumně vyvážený zbrojní zákon, a kde stále ještě panuje důvěra mezi státní mocí a oprávněnými vlastníky legálních zbraní. Z minulosti víme, že ti, kdo lidem pod různými záminkami začali zbraně odebírat, tak činili hlavně pro to, že spřádali plány, ke kterým se jim právě ozbrojené obyvatelstvo vůbec nehodilo. Byli to komunisté, byli to nacisté a dnes se o to samé pokouší čelní představitelé Evropské Unie. Zjemnila  se rétorika, začalo se  hrát na city, ale důvod je stále stejný. Jestliže dnes některý politik veřejně prohlašuje, že zbraně nepatří do rukou veřejnosti, protože k obraně máme policii a armádu, je to hlupák anebo  lhář a podvodník, který moc dobře ví, proč neříká pravdu.

 Abychom tedy mohli začít od samého počátku, musíme se zaměřit na to nejpodstatnější a tím byl vynález  černého střelného prachu. Nejstarší pramen, který se zmiňuje o této historické střelivině  tvrdí, že byla poprvé namíchána v Orientu a to již několik staletí před Kristem. Další zprávy uvádějí  Čínu devátého století, kde plnila účel přísady do léčivých mastí s mystickými účinky. Píše se i o německém františkánském mnichu Bertholdu  Schwarzovi, který žil na počátku třináctého století a svůj objev učinil při alchymistických pokusech. Je ale velmi pravděpodobné, že hlavně čerpal ze starých receptur a nauk a experimentoval s dávkováním. Hledal správné  poměry síry, ledku a dřevěného uhlí k tomu, aby vytvořil plně funkční a pro potřeby střelby účinnou  prachovinu. Údajně si střelivina  od této doby nese jeho jméno. Reálnější  je ale spíš název odvozený od její charakteristické barvy. Cesta k první  zbrani využívající uvolněné energie při zahoření prachu byla ještě  dlouhá. Teprve až koncem třináctého století se na území dnešní Evropy začínají objevovat   první palné zbraně.  Za společného předka dnešních pistolí, revolverů, pušek i karabin můžeme považovat pouhou trubku na jednom konci zakončenou zátravkou. K obsluze byl zapotřebí krom střelce, který si rouru naplněnou prachem a kamením opíral o rameno, i druhý pomocník, přikládající k zátravce  žhavý uhlík. Oproti kuším a lukům byly tyto bouchající hole  velmi nepřesné, těžkopádné a neměly takovou průraznost.

To až doutnákové muškety v šestnáctém století znamenaly postupný průlom. Byly to  předovky  a s nimi mušketýři, kteří v začátcích možná  také byli čtyři :o).  Nabíjení zbraně trvalo ale několik minut. Nejdříve musel mušketýr do  ústí hlavně nasypat dávku střelného prachu, potom položit na promaštěný kousek hadru olověnou kuli a tu pomocí startéru a následně nabijáku dotlačit ke dnu hlavně až na prach. V případě, že se kule nedostala na správné místo, hrozilo, že se po výstřelu hlaveň roztrhne a citelně zraní samotného střelce. Dalším krokem bylo na tzv. pánvičku nasypat  dávku jemného prachu a teprve až potom mohl střelec zamířit na cíl. Celou dobu si také musel hlídat, aby mu nevyhasl doutnák, který nezbytně potřeboval. Při stisku spouště mechanizmus přiložil konec žhavého doutnáku na pánvičku a došlo k zahoření. Prach malou zátravkou prohořel do hlavně, kde zapálil navážku a tím došlo k výstřelu.

Trvalo několik desetiletí, než byl systém zápalu zdokonalen a světlo světa spatřily kolečkové předovky. Způsob nabíjení zůstal stejný, jen o zapálení prachu na pánvičce se postaral podobný mechanismus jaký známe dnes na „kamínkových“ zapalovačích. Střelec klíčkem natáhl pružinku, která při stisku spouště roztočila rýhované kolečko, ke kterému dosedal kousek křemene, později pyritu. Tím došlo k zapálení. Kolečkovky byly ale drahé, konstrukčně složité,  velmi náchylné na znečištění a tím k selhání. Díky nim ale došlo ke vzniku prvních ručních palných zbraní – pistolí. 

Mnohem více oblíbenější a rozšířenější se stal v šestnáctém století křesadlový zámek. Opět se jednalo jen o způsob zažehnutí prachu na pánvičce. Jednodušší systém, kdy proti sobě stojí ocílka a v malých svorkách kamínek pyritu. Při aktivaci nastane  uvolnění pružiny, kamínek uhodí do ocílky a jiskry opět zapálí násypku na pánvičce. Zámek způsobil zrychlení času mezi výstřely a to na cca 1 minutu.  Tyto zbraně,  dlouhé i krátké, vidíme často v pohádkách pro malé i velké. Jen bohužel  filmaři často zapomínají na dost podstatný  fakt, že po jednom výstřelu, jestliže měla tedy pistole nebo puška jen jednu hlaveň, bylo potřeba zbraň opět zdlouhavě nabít. Jestliže tedy střelec neměl další nabitou v záloze, mohl ji tak maximálně po protivníkovi hodit. Postaraly se také  o vznik velmi důležité součástky, kterou dnes známe  na  moderních zbraních. Z tzv. palečníku se vyvinul  kohout. V době svého vzniku se tak ale  nejmenoval. Název přišel až časem a byl odvozen od vzhledu. Němcům a nám Čechům připomínala tato součástka  svým tvarem kohouta, Francouzům hlavu psa, proto mu říkají „chien“ a Angličani v tomto mechanismu pro změnu viděli „hammer“, proto tedy kladivo. Křesadlovky se  hřály  na výsluní  téměř 300 let než je začala vytlačovat nová metoda zápalu.

O vznik dalšího způsobu zažehnutí výmetné náplně se postaral mimo jiné  rozmach chemie a tím vznik třaskaviny. Ve třicátých letech devatenáctého století vzniká díky objevu chlorečnanu draselného a třaskavé rtuti, látek schopných roznětu úderem nebo nápichem tzv.  čepičková zápalka. Díky ní se zrodil perkusní, nebo-li nárazní zámek, který  opět urychluje čas mezi výstřely.  Stále se sice jedná o předovky, ale už není potřeba pánvička.

Ze zadní části hlavně vystupuje drobný komínek (piston), na který se nasadí malý měděný kalíšek naplněný třaskavinou. Na takto nasazenou zápalku při stisku spouště udeří  kovový kohout a tím dojde k zažehnutí. Plamen projde skrz otvor v pistonu kanálkem do hlavně, kde zapálí prach. Také díky tomuto zámku Samuel Colt sestrojil perkusní revolver a na západě začalo být pořádně veselo.

Zbraně se zdokonalovaly ale i po stránkách přesnosti a účinného dostřelu. Velký přínos znamenal vývrt hlavně a díky tomu později  i používání nových projektilů v podlouhlém tvaru. Postupně začaly nahrazovat kule, které neměly tak účinný dostřel. Ogivální  typ střely díky vývrtu v hlavni získal rotaci a tím přesnost. Takto vybavené předovky dokázaly být přesné a smrtící i na vzdálenost jednoho kilometru.

Soumrak předovek nastává v druhé polovině devatenáctého století, kdy se začínají objevovat  zadovky, kterým do rychlosti nabíjení nemohly již konkurovat. Později se rodí jehlovky a začíná éra zbraní na jednotný náboj. O velký krok v před se postaral také  švédský chemik  Alfred Nobel, který si nechal v druhé polovině devatenáctého století patentovat kromě dynamitu i balistit, tedy nový  střelný prach na bázi nitroglycerínu. Vzniká tím modernější a účinnější hnací slož do jednotných nábojů, která při zahoření neprodukuje takové množství dýmu, jisker a hlavně spalin, které jsou velmi destruktivní ke kovovým částem zbraně.  Černý střelný prach  do té doby používán více jak 600 let je postupně ze zbraní vytlačován, ale nachází z důvodu své příznivé ceny a jednoduché výroby stále uplatnění při trhacích pracích a dodnes v zábavní pyrotechnice. Možná právě z důvodu používání  v petardách, koupených před Silvestrem u stánku, se někteří lidé mohou mylně  domnívat, že se nejedná o nijak nebezpečný materiál. Co se možností smrtelného zranění nebo zmrzačení  týká, není mezi černým a bezdýmným střelným prachem rozdílu. Např. na to, aby vystřelená kulka způsobila na několik metrů fatální zranění, stačí bohatě 1gram černého prachu.

 Když srovnáme historickou předovku s novou moderní zbraní, kde je střela, bezdýmný prach i zápalka součástí jednotného náboje, kohout místo na piston udeří na zápalník, který  následně mechanicky úderem inicializuje zápalku v náboji, kterých může být ve zbrani například 30, proč má dnes někdo potřebu pořizovat si černo-prachovou ručnici nabíjenou ústím hlavně ? Odpovědět na tuto otázku není tak jednoduché. Střelci mají různé důvody  a mnoho z nich si je nechává  pro sebe. Řekněme, že se převážně jedná o zajímavého koníčka. Zastřílet si způsobem,  jako celé generace našich předků v bitvách či na honech,  je zkrátka pěkný zážitek. Držet v ruce zbraň velké ráže, která  při výstřelu o sobě dává  velmi silně vědět, dokáže zaujmout.  Někdy stačí jen jedno stisknutí spouště a člověk doslova propadne kouřové  vášni. Černoprachaři, nebo také čmoudi, perkusáři či dýmáci  pořádají střelecké  soutěže, závody i srazy na střelnicích. Mnozí z nich jsou také vášnivými milovníky koní, volnosti, přírody, „zálesáctví“  i historie.  Na své si mohou přijít i sběratelé. Dobře zachovalý a zrestaurovaný  pamětník  zajisté  udělá své. V mnohem větším měřítku se ale setkáme s majitelem repliky nebo i zbraně zhotovené podle nových návrhů, a to například moderních In-line předovek vzhledem připomínající dnešní zbraně, ale  s perkusním nebo křesadlovým zámkem. Tyto pušky a karabiny je například v USA možné používat i k lovu zvěře.  Ne že by nešlo předovkou v našich lesích tak jako v minulosti skolit  statného srnce, ale každý myslivec pochopitelně ví, že tento způsob lovu je u nás zakázaný.

Na trhu  nalezneme i velmi vydařené a kvalitně zpracované kousky od České firmy Great Gun, které jsou zkonstruované  na motivy historicky proslavené pistole a karabiny, zachovávající si věrnost k ušlechtilému dřevu a pořádné porci ocele. Právě tyto „novodobé“ krásky se zatoulaly až před můj objektiv.

DERRINGER.

 Za své jméno tato pistole vděčí puškaři Henrymu Derringerovi, který v devatenáctém století zkonstruoval malou kapesní zbraň. Svůj nápad si ale nenechal patentovat a protože se ostatní výrobci nechali inspirovat, začaly vznikat různé variace, které už si nesly původní  název.  Vznikaly kousky s křesadlovým i perkusním zámkem s jednou i dvěma hlavněmi, ale i ty modernější na jednotný náboj. Zbraně se pro svoji velikost staly velmi oblíbené u dam jako účinný prostředek k sebeobraně do kabelky. Velmi rádi je používali také falešní karetní hráči, kteří Derringera  jako své nejsilnější eso ve vhodný okamžik tasili z rukávu. Mnohé typy neměly  mířidla, protože byly určeny pro použití na krátkou vzdálenost, většinou ke střelbě přes stůl. Do dějin se Derringer  zapsal také tím, že ukončil život Abrahama Lincolna. Zavítal  i na stříbrné plátno, jako osobní zbraň  vydařeného lumpa a falešného hráče Hogo Foga  v podání Miloše Kopeckého nebo šedé eminence  kardinála Richelieu, známého v tomto případě z Dumasova  románu.

Na motivy  slavné a zákeřné zbraně karbaníků a podvodníků vznikl díky šikovnosti českých rukou  vydařený perkusní krasavec, který se vyrábí v ráži .38 .45 a .54 ( 9mm, 11,4mm, 14,2mm ) v různých kombinacích povrchových úprav  i délek hlavní. Na jedno nabití získá střelec dvě rány a protože je zbraň vybavená vnitřní mechanickou pojistkou, tedy  bezpečnostním ozubem, nosí ho někteří za pasem v koženém pouzdru pro osobní obranu, stejně jako v minulosti. Jestli je to ale u „perkusu“ bezpečné a rozumné  si musí každý rozhodnout sám. Derringer má vrtané hlavně a ačkoli není  určen na terčovou střelbu, dá se s ním docílit na střelnici velmi slušných výsledků. Při  zohlednění konstrukčních vlastností je potřeba počítat s tím, že při střelbě na 15 metrů střílí horní hlaveň cca 15 cm nad mířený cíl a spodní 15 cm pod.  Když se střelec naučí zbraň správně držet,  při míření  přenášet a stisknout  spoušť tak, aby neztrhával, není problém na tuto vzdálenost  perforovat černý prostor pistolového terče (kruhy 50/20) a docílit téměř stejných výsledků jako při střelbě z dnešní moderní samonabíjecí pistole. Stejně tak jako za terčem  prostřelit  střešní lať o průměru 5cm. Najdou se i tací, co dokáží střed terče pokořit i na 25 metrů a více. To už je ale u této zbraně výkon hodný potlesku. S rostoucí vzdáleností se přirozeně zvyšují odchylky způsobené i nepřesně odlitým ogiválem a hlavně chyby  při zavádění střely při nabíjení. Podmínkou přesné a účinné střelby je používat správně odlité střely, účinně mazat vhodnou směsí a umět Derringera správně nabít. Nejde jen o přesnou dávku prachu, ale i o správné zavedení dobře namazané střely a také její potřebné „naklepání“, aby se prach pořádně udusal a střela se malinko zdeformovala a tím se do ní správně zařízla pole vývrtu. Před první střelbou je také nutné  důkladně vysušit obě hlavně od oleje, jinak se část prachu znehodnotí a první rána je velmi slabá. Dobře nabitý Derringer v ráži .45 je schopen docílit úsťové kinetické energie cca  300J.

ELEANOR

Velmi povedená perkusní karabina vstoupila na trh v roce 2014 a stejně jako Derringer je dílem Českých rukou z firmy Great Gun. Přes 3Kg vážící kulová kozlice se vyrábí v ráži c.45. s délkou hlavňového svazku 22 palců. Tak jako Derringer má i jeho mladší sestra drážkovaný  „rychlý“ vývrt. Není tedy vhodná pro použití sférických střel (kulí),  ale je určená pro ogivální typy. Výrobce doporučuje stejnou střelu jako pro Deringera v ráži .45. Mnozí střelci si ale oblíbili také střely Real a Maxi-ball.   Příbuznost Eleanor a Derringera je znát již na první pohled a velká výhoda pro majitele  celé rodinky je nejenom stejná ráže a stejně vrtané hlavně, ale např. i stejné pistony.  Konstrukční odlišnosti tu pochopitelně jsou, to je poznat při rozborce zbraní při čištění. Například levý piston z pohledu střelce na rozdíl od Derringera ústí do spodní hlavně a to doslovně šikmo vedeným kanálkem. Pravý  prochází přímo do  hlavně vrchní. Karabina je také vybavena bezpečnostním ozubem a krom bicí pružiny má také malou pružinku spouště  stejnou jako Derringer.  Výrobce na Eleanor (i Derringera)  dává doživotní záruku. Jisté je, že když se bude majitel o zbraně dobře starat a udržovat je, zcela jistě ho přežijí.

Karabina je vybavená stavitelným hledím a to je možné  nastavit pro každou hlaveň zvlášť. V praxi to znamená, že při střelbě ze spodní hlavně se používá stavitelné hledí při zvednutém mechanismu a při střelbě z vrchní hlavně používáme druhé hledí, které se nám nastaví, když mechanismus sklopíme. Jak už bylo napsáno, „obě“ hledí pro „obě“ hlavně lze nastavit zvlášť a zbraň lze tedy nastřelit pro preferovanou vzdálenost. Eleanor je nejenom krásná s pořádnou dávkou kovu a dřeva, ale také velmi přesná. Průměrný střelec  na 50 metrů s otevřenými mířidly dokáže  zasáhnout černý prostor pistolového terče, tedy kruh v průměru 20cm. Střely terč netrhají, ale krásně vyseknou neporušené a neotřepané kolečko. Je tedy vidět, že vývrt velmi dobře plní svoji funkci.

Trénovaný čarostřelec pochopitelně dosáhne ještě mnohem lepších výsledků. Střelba s touto zbraní silně zaujme snad každého, kdo si stiskne spoušť a ucítí následný tlak v rameni. Pochopitelně jako u každé předovky i zde platí, jestliže chceme aby nám tato kráska dávala perfektní výsledky, musíme ji umět správně nabít a po každé střelbě důkladně a poctivě vyčistit i naolejovat.

 Výrobce uvádí doporučené i maximálně povolené množství střelného prachu a  k tomu  nabízí i stylově zpracovanou prachovnici pro přesné dávkování. Tím, že se používají ogivální střely s mazacími drážkami, odpadá nutnost používání flastrů a ucpávek, potřebných pro kule.  Co je ale potřeba nepodcenit je používat správné mazání. Je to velmi důležité, protože mazadlo při výstřelu ze zbraně odstraňuje zbytky olova ze stěny hlavně. Když mazání ošidíme, nebo budeme používat nevhodné, tak po pár výstřelech už do zbraně střelu dostaneme jen velmi ztuha nebo s použitím značné síly a námahy.To vše bude mít vliv hlavně na přesnost.

Mazadlo se dá  koupit, ale většina střelců si je sama vyrábí. Asi nejvíce používaná a nejosvědčenější je směs  z čistého hovězího loje a včelího vosku v poměru 1:1. Výrobcem doporučované střely mají také tu výhodu, že se nemusí mazat každá zvlášť, ale stačí je směsí v malém pekáčku zalít a po zatuhnutí jednotlivě vytlačit. Mazadlo zůstane přesně tam kde má a střela je jinak  čistá. Správně nabitá Eleanor s odpovídající dávkou prachu, je schopná dosáhnout úsťové kinetické energie  1000 J i více.

Střelba z předovky, jak už bylo napsáno, je silný zážitek a navíc tyto zbraně krom své mechanické jednoduchosti jsou krásným, někdy přímo až uměleckým dílem. Kov, dřevo a v některých případech i ozdobné prvky, to jsou předovky. Umět s nimi zacházet znamená  naučit se přesný postup, od  dávkování prachu po aplikaci většinou podomácku vyráběného  mazadla na střely, odlévání olověných projektilů, správného postupu při nabíjení, ale také důkladného a správného čištění. Vše závisí na přesném postupu a pečlivosti. Jedině tak lze s předovkou střílet účinně  přesně, ale hlavně bezpečně. Je potřeba mít také při manipulaci  stále na paměti, že to jsou  účinné smrtící nástroje. Vždy a zvláště při nabíjení musíme se zbraní  manipulovat tak, aby hlaveň mířila do bezpečného prostoru a při zavádění a „natloukání“ střely postupovat tak, abychom si při případném výstřelu chránili ruce. Nikdy nesmíme sypat prach do hlavně přímo z prachovnice ! Stačí malý oharek v hlavni z minulého výstřelu a máme v ruce granát. Způsobit si vlastní neopatrností průstřel nohy ze samonabíjecí pistole moderním střelivem např.  9mm Luger s plášťovanou střelou  je nepříjemné a bolestivé, ale většinou léčitelné se šťastným koncem. Když se nám, ale to samé povede předovkou  s měkkým olovem ve velké ráži, téměř vždy  to končí amputací. Olovo se při konfrontaci s překážkou deformuje a takto vzniklé  hrany trhají a párají vše co jim stojí v cestě. K průstřelu většinou nedochází a proto střela předá cíli všechnu svoji energii a to se všemi důsledky. Bezpečná manipulace je naprostý základ a dalo by se říci, že v případě předovek se jedná ještě o něco přísnější a náročnější pravidla než u dnešních  palných zbraní na jednotný náboj.

 Předovka za to vše  nabídne střelci  názornou ukázku, jak celý proces výstřelu probíhá a zároveň se mu dostane i  prostoru k ovlivňování výkonu zbraně, volby váhy i typu  střely. Zkrátka je zde celkem slušný prostor k různým možnostem a navíc nebýt ve všem plně závislý jen na tom co lze zakoupit. Ze střelce se tak trochu také stává kutil, alchymista i „experimentátor“. Střely si většina černoprachařů  odlévá sama při použití pícky na olovo a licích kleští. Pokud jde o předzásobení se prachem a zápalkami je rozhodně také nutné dodržovat zákon, který stanovuje držení max. 3Kg prachu a 1000 zápalek. Obojí je nutné skladovat tak, aby byla zajištěna bezpečnost proti případnému požáru atd. V nenadálých okamžicích je zbraň schopná s určitým omezením  vystřelit v podstatě cokoli co se do ní nasype. To, že to ale dokáže, neznamená, že jí to bude dělat dobře.  Ohlušující rána, oblaka kouře, šlehající plameny z hlavně spolu s rojem jisker  a charakteristický závan spalin síry,  to vše dokáže silně zapůsobit a vydobýt si značný respekt.

Mé velké poděkování patří firmě Great Gun za to, že vyrábí a prodává tak pěkné zbraně, které jsem si mohl nafotit. Jakubovi  za střelbu. Janě, která i po velmi náročném tréninku jízdy v „dámském“ sedle v dost nepříznivém počasí byla ještě ochotna mi zapózovat se zbraní na svém koni a umožnit mi zafotit si v prostoru stájí  Lipí na Třepance.  Jardovi za půjčení krásné knížky o myslivosti, z které jsem si dovolil použít i několik obrázků. Kostelecké střelnici za umožněnou střelbu spolu s nafocením. A nesmím také zapomenout  na mnoho diskutujících střelců na http://forum.gunshop.cz.

 Díky, byli jste všichni super ! :o)